Trénink měkkých dovedností přes improvizaci vyvolá v některých lidech obavu, už jen když ho slyší. Přitom právě tady se dějí ty nejrychlejší posuny. Proč tedy ten strach – a co s ním dělá facilitátor, aniž by musel říkat „Nebojte se, to bude v pohodě“?

Zkusme se do té obavy na chvíli vžít. V improvizačním tréninku se můžete spolehnout jen sami na sebe. Nedoženete to dlouhou přípravou, neschováte se za podklady, a hlavně – nevíte, co si na vás takový facilitátor vymyslí za výzvu. A že on by to uměl. Není divu, že se člověku sevře žaludek dřív, než vůbec vejde do místnosti.

A teď si představte, že se máte naučit něco nového. Má to jeden nenápadný předpoklad: novou dovednost se nenaučíme bez zkoušení a zkoušení se neobejde bez chyb. A dovolit si chybu dokážu jen tam, kde se cítím bezpečně. Dovolit si chybu – nebo na ni sám upozornit – se tak stává spolehlivým signálem, že se účastník na tréninku cítí bezpečně a je otevřený učení.

Proč je to křehké? Protože chyba odhaluje naši zranitelnost. A jak píše Brené Brown, jsme v tom tak trochu v pasti: abychom si dovolili být zranitelní, potřebujeme důvěru – a abychom tu důvěru vybudovali, musíme nejdřív nějakou zranitelnost riskovat. Slepice i vejce zároveň. Proto jako facilitátoři pracujeme možná víc než s čímkoli jiným právě s psychologickým bezpečím.

Pocit bezpečí

Co to vlastně je? Amy Edmondson tím má na mysli přesvědčení, že prostředí, ve kterém pracujeme, je bezpečné pro mezilidské riskování – že se můžeme ozvat s nápadem, otázkou, obavou i chybou, aniž bychom za to byli poníženi, přehlíženi nebo obviněni.

K tomu tématu přitom došla náhodou. V devadesátých letech vedla výzkum v nemocničním prostředí. Očekávala, že lepší nemocniční týmy budou dělat míň chyb v medikaci. Data vyšla obráceně: lepší týmy jich vykazovaly víc. Ne že by víc chybovaly – víc jich hlásily, protože o nich směly otevřeně mluvit. Protože tým, který o svých chybách mlčí, se z nich neučí.

Normonosič

Bezpečí se ale samo neudělá. Kdo ho v místnosti staví? Z velké části facilitátor. V tu chvíli se stává normonosičem a strážcem bezpečného prostředí: podle toho, jak reaguje – slovem, gesty, hlasem –, nebo naopak nereaguje, ukazuje skupině, co je na tréninku důležité, co normální a co ne.

A v novém kontextu, jako je rozvojový program, jsou lidé přirozeně citliví na každý komunikační detail. „Jak se ode mě čeká, že se budu chovat? Jaká tu platí pravidla, ta psaná i nepsaná?“ Signály přitom čteme i na nevědomé úrovni. Zvednuté obočí je zpráva. Spěch zachránit člověka, který se zadrhl, je zpráva. Ticho ve chvíli, kdy někdo sdílel křehký nápad, je taky zpráva.

Vytvoření toho bezpečí je naše klíčová úloha – a začíná ještě dřív než samotný program. Domlouváme se například s team leaderem, že se během něj stává součástí skupiny, bude mít stejnou roli jako ostatní, a že vedení na tu chvíli přebírá facilitátor.

Cvičení, které nahrává chybám

A jak se ta norma staví v praxi? Podívejme se na to na příkladu s chybováním. Není náhoda, že cvičení na chybu nabízíme hned na prvním setkání. Začneme jednoduše – třeba si ve skupině posíláme signál. Facilitátor pak postupně přidává pravidla, až je skoro nemožné chybu neudělat. A přesně o to jde: aby si účastníci dovolili chybovat a na vlastní kůži zažili, že chyba je při učení nové dovednosti součástí procesu. A že se jim za ni nikdo nebude smát ani je ponižovat. Během pár minut tak vidí sami sebe v akci – jak reagují, když se jim nebo druhým nedaří.

A teď nastal ten moment. Jeden z účastníků pošle jinému účastníkovi špatný signál: „Jé, udělal jsem chybu.“ Facilitátor ho ocení, že ji nahlas pojmenoval, a rovnou mu nabídne, ať aktivitu sám znovu rozehraje – tou nabídkou mu vrací do rukou otěže, které ve hře ztratil. Pak sleduje reakce skupiny. Jeho úkolem je teď naučit skupinu, aby chybu nehodnotila, ale jen se u ní věcně zastavila. Lidský mozek je totiž v takové zranitelné chvíli citlivý i na drobné signály hodnocení. Možná se někdo zasměje. Vědomý facilitátor to nepřechází – s upřímnou zvědavostí se ptá: „Co tě přivedlo ke smíchu?“ Možná někdo prohodí „to bylo jasný, že uděláš chybu“. Vědomý facilitátor to nepřechází a ptá se: „Jak jsi to myslel?“

Důležité na těchto intervencích je, že facilitátor sám nehodnotí, jestli byla reakce dobrá, nebo špatná. Nabízí prostor prozkoumat, proč taková reakce přichází. Nabízí porozumění. Protože normu netvoříme tím, o čem mluvíme, ale tím, jak jednáme.

Skupina se tak učí, že chyba je v pořádku. A učí se přijímat i chyby druhých a proměnit je v příležitost něco se naučit. Právě tenhle princip je jedním ze stavebních kamenů aplikované improvizace.

Chce to čas a trpělivost

Tohle není práce na jedno odpoledne. Důvěra, že si smím dovolit chybu a nebudu za ni potrestán, potřebuje čas. Nejdřív získá skupina důvěru k facilitátorovi a za jeho přítomnosti si dovolí víc riskovat. Dale Hunter tomu říká „držení skupiny“: facilitátor drží prostor i mlčky, samotnou svou přítomností. Postupně už nemusí zasahovat. A nakonec přijde chvíle, kdy si skupina nové chování ponese sama.

Zpátky k obavě

Vraťme se na začátek, k tomu sevřenému žaludku před dveřmi. Ta obava nezmizí proto, že účastníkům slíbíme, že se nic nestane. Zmizí jedině opakovanou zkušeností, že se opravdu nic nestalo – že se člověk spletl, a svět se nezbořil.

Facilitovat učení tedy neznamená mít vymazlená cvičení nebo pravidla. Znamená být vědomý k tomu, co se ve skupině děje, a citlivý na skupinovou dynamiku.

Můžete si to sami vyzkoušet. Až vedle vás příště někdo udělá chybu – budete si víc všímat jeho chyby, nebo své vlastní reakce na ni?

Zdroje

  • Amy C. Edmondson — The Fearless Organization (2018)
  • Brené Brown — Dare to Lead (2018)
  • Dale Hunter et al. — The Art of Facilitation (2012)

Chcete vědět víc o tom, s čím vám facilitátor pomůže? Nebo se podívejte, jak facilitaci vedu já.